»Po světě jsou na svobodě stále stovky až tisíce bývalých nacistů, kteří jsou podezřelí z válečných zločinů,« prohlásil v minulém týdnu Efraim Zuroff, ředitel Centra Simona Wiesenthala, které se už po desetiletí důsledně věnuje pátrání po pachatelích holocaustu. Zuroff také uvedl, že většina z těchto osob už nebude souzena, protože mnohé země nejsou ochotné je stíhat. V této souvislosti připomněl Norsko a Švédsko, kde justiční orgány ani nemají možnost stíhat nacistické válečné zločince, a zejména odsoudil laxnost Ukrajiny.
Kapitolu »stíhání válečných zločinců« ze svých análů také definitivně vymazala Česká republika. Přitom svého času patřilo Československo ke státům, které stíhaly nacistické válečné zločince aktivně a důsledně, disponující specializovaným a kvalifikovaným orgánem, zřízeným v roce 1965 a nazvaným Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. V jejím čele stál řadu let Bohuslav Kučera, předseda Československé strany socialistické. Do roku 1985 bylo úsilím této komise odhaleno a odsouzeno jedenáct válečných zločinců. Celkem však za tu dobu zpracovala 180 případů proti 662 osobám, které byly usvědčeny ze smrti nejméně 14 056 lidí. Jen do Spolkové republiky Německo zaslala komise 89 takzvaných pamětních spisů, týkajících se 454 nacistických zločinců, s požadavkem převzetí jejich trestního stíhání. Nikdo z nich však nebyl odsouzen – včetně například šéfa pražského gestapa Gerkeho.
V roce 1988 začal tehdejší generální prokurátor ČSSR Pješčak prosazovat převedení vládní komise pod generální prokuraturu. K 1. lednu 1989 začalo přemisťování agendy komise na prokuraturu a už v jejím rámci byl vytvořen Sekretariát pro stíhání nacistických válečných zločinců. Činnost vládní komise byla definitivně ukončena k 31. březnu 1990. Nástupnický sekretariát se záhy ocitl v postavení jakéhosi nechtěného dítěte, nezaopatřeného finančně ani personálně. Zájem o stihání nacistických zločinců se totiž v nových politických souřadnicích zcela vytratil. Takže v srpnu 1990 musel sekretariát předat veškeré své písemnosti Státnímu archivu (značná část z nich se však předtím jaksi »ztratila«) a pak skonal. A to byl neslavný konec stíhání nacistických válečných zločinců v Čechách.
Vyšetřování skončilo, zapomeňte, říká se.
Stovky někdejších esesmanů, funkcionářů NSDAP a bojovníků obskurního »Sudetoněmeckého freikorpsu« z roku 1938, přijížděly od roku 1990 do Československa s vítězným úsměvem a bez obav z jakéhokoli postihu. Nezřídka byly tyto osoby slavnostně přijímány politiky od lokální po ústřední rovinu…
Vztah toho kterého státu k nacistickým zločinům je odrazem jeho politické kultury. To platí samozřejmě i pro Českou republiku, kde má třeba už pár let pamětní desku Emil Hácha. Jak se říkalo za protektorátu, »Hitlerův brácha«.