Byl to vskutku další srdceryvný výron jednoho z největších protiruských, protizemanovských, protibabišovských a protikomunistických (vše v jednom, prosím) propagandistů, předvádějících občanům České republiky, co je a není správné, co si myslet a naopak, na co ani nepomyslet.
»Výstřel do zad, umlčení odváženého hlasu,« zněl titulek článku Alexandra Mitrofanova o údajném zastřelení ruského novináře Arkadije Babčenka, pobývajícího v exilu na Ukrajině. Za jeho odstraněním měla samozřejmě stát Moskva a její tajné služby. Jenže stala se velmi, velmi nepříjemná věc: Babčenko náhle ožil, ožil podobně, jako se rychle uzdravili otec a dcera Skripalovi ve Velké Británii, údajně otráveni rovněž ruskými agenty, a sdělil světu, že to všechno byl jen takový »džouk«. Za kterým stála rovněž tajná služba, ale ukrajinská… Takže pro pana Mitrofanova a jemu podobné (viz Jakub Janda etc.) to nebyl »výstřel do zad«, ale kopanec kamsi, kde to snad hodně bolelo.
Nechápu ostatně, proč Západ ty stále omílané ruské tajné služby tak démonizuje. Vždyť jsou to amatéři! Otráví Skripalovi – a oni se rychle uzdraví a zmizí, ani se nerozloučí. Střelí Babčenka do zad, ale on se jim pak vysměje z ukrajinské televize… Ano, protiruští propagandisté mají zprvu o čem psát, až se jim od klávesnic line dým, ale co pak?!
Dne 16. dubna 2015 byl před svým domem v Kyjevě zastřelen skvělý ukrajinský novinář a publicista Oles Buzyna, autor řady televizních dokumentů a knih. Ukrajinskému režimu byl krajně nepohodlný, dovolil si totiž vystupovat proti »Majdanu«, vyslovoval se pro federalizaci Ukrajiny a pro dvojjazyčnost ukrajinské kultury. Jeho vrah či vrahové nebyli nikdy vypátráni; dva zadržené podezřelé ukrajinská justice propustila poté, co se „ztratily“ klíčové důkazy, a dotyční byli pak se slávou vítáni davem ukrajinských fašistů. Zavraždění Olese Buzyny se však nikdy nestalo tématem pro pana Mitrofanova a jemu podobné. Proč asi? Existuje snad »dobrý zavražděný«, ten »náš«, a »špatný zavražděný«?
Na označení jistých novinářů bývá užíváno slova šmok. To slovo má zajímavý původ a historii. Jeho autorem je německý dramatik Gustav Freytag, v jehož divadelní hře Novináři, předváděné v 19. století i u nás, vystupuje žurnalista pan Schmock, který o sobě říká: »Píšu napravo, píšu nalevo a píšu také pro centrum.« Mně se však více líbí to, jak charakterizoval »šmoka« básník Josef Machar, přirovnávající šmoka k vrabci, který se přiživuje, zobe a poskakuje mezi vznešenými pávy, krocany a kohouty. A přemýšlím o tom, který ze současných českých »novinářů« by zasloužil cenu Zlatého šmoka, pokud by existovala…