Věnujme se, byť jen stručně, Švýcarsku – zemi, která má a měla pro Evropu vždy specifický význam.
Hned úvodem připomenu jeden pozoruhodný fakt: po Spojených státech amerických je Švýcarsko druhým největším obchodním partnerem EU a v této roli dokonce předstihuje Čínu a Japonsko!
Říká se, že vztahy mezi Evropskou unií a Švýcarskem jsou poměrně komplikované, ale tato složitost nepramení ze vztahů samotných, jako ze skutečnosti, že jsou založeny na více než 120 (!) bilaterálních smlouvách. Jednodušší právní základ (zejména z pohledu EU) Švýcaři zatím odmítají, jejich citlivost na svou národní suverenitu je pověstná. V roce 1992 odmítli v referendu členství v tzv. Evropském hospodářském prostoru, načež byly pozastaveny také rozhovory o členství Švýcarska v EU. Na základě smluv mezi EU a Švýcarskem, které byly uzavřeny v letech 1994 a 2002, se sice značná část švýcarské legislativy »sladila« s právními předpisy EU resp. Evropského společenství, ale tato harmonizace neprobíhá automaticky. Jakkoli je dnes Švýcarsko zapojeno do vnitřního trhu EU a požívá stejných výhod, jako mají členské státy, ponechává si svou nedotčenou státní suverenitu (a nemá tedy žádná hlasovací práva, umožňující mu zasahovat do dění v EU).
S odvoláním se právě na nedotknutelnost státní suverenity Švýcarsko odmítá automaticky harmonizovat své právo s legislativou EU, EU však právě na takovou harmonizaci »tlačí« a usiluje o ještě větší zapojení Švýcarska do unijního systému. Je ale otázkou, nakolik takový nátlak bude úspěšný – zejména pak s ohledem na ekonomickou, ale i politickou krizi, ve které se EU nachází včetně jejího »válečnického zaměření«, zakotveného dokonce Lisabonskou smlouvou