Patřím k těm, pro které 8. březen nepřestal být Mezinárodním dnem žen, tedy významným mezinárodním svátkem. Dnem, kdy bychom se měli zamyslet nad tím, čeho bylo dosaženo v rovnoprávnosti a emancipaci žen od oné památné stávky newyorských švadlen za volební právo v roce 1908.
Na posledním plenárním zasedání Evropského parlamentu jsem vystoupil k problému vyrovnaného zastoupení mezi muži a ženami v profesi soudců Evropského soudního dvora. Jakkoli šlo o speciální téma, využil jsem je nejen pro konstatování všeobecně známé věci, totiž že nerovnost mezi muži a ženami přetrvává. Že bychom se měli v prvé řadě zaměřit na problematiku uplatnění žen na trhu práce a jejich platové ohodnocení a pracovní podmínky. Například rozdíl v hodinové mzdě mužů a žen činí v České republice 22 procent. A nižší mzdy se samozřejmě promítají do výše důchodů. Tristním faktem se také stává to, že po rozvodu, resp. rozchodu s partnerem se osamělé ženy ocitají na samé hranici chudoby. Dalším velkým problémem je nedostatek služeb pro matky s dětmi, což s sebou přináší další omezení při uplatnění žen na trhu práce, a bylo by možné v tomto výčtu pokračovat.
Existenci těchto problémů způsobuje dnes v prvé řadě to, že Evropská unie je utvářena jako neoliberální, tedy v podstatě asociální projekt, aktuálně nadto výrazně militaristicky založený. Jsou-li vydávány astronomické sumy na sanaci privátních bank a na zbrojení, nedostává se na sociální výdaje a pomoc lidem, reálně ohroženým nejen snížením životního standardu, ale přímo chudobou. A ženy vždy podléhaly a budou podléhat tomuto ohrožení ve větší míře. Takže Osmý březen by měl být připomínán co nejhlasitěji.