Nedávná návštěva Tomáše Petříčka na Ukrajině nevyvolala žádný valný zájem/vyvolala vlnou emocí/byla hodnocena pozitivně-negativně. Zkrátka, nehodící se škrtněte.
Pravdou zůstává, že situace na Ukrajině je výsledkem politiky Evropské unie. A pan ministr by se měl hluboce zamyslet na tím co říká. Jeho výkřiky typu „Sleduji vývoj okolo ukrajinského zákona k sociální péči o veterány boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století. Jde o vnitřní záležitost z dávno minulé doby – složité stránky dějin si každá země musí sama vyřešit“ nebo „Český a evropský dialog s Ukrajinou je zaměřen do budoucna: na posilování právního státu, demokracie a ochrany lidských a občanských práv. V tomto Ukrajinu jako zemi asociovanou s EU podporujeme a podporovat budeme“ jsou na pováženou/nebo prázdnou floskulí – opět nehodící se škrtněte.
A tak si znovu klademe otázku: cui bono? Hodlá snad pan ministr nabídnout odškodné pozůstalým po banderovcích, kteří byli na českém území zavražděni po skončení II. světové války?
Ukrajina na Českou republiku a na Tomáše Petříčka – zejména v situaci, kdy Německo a Francie působí v tomto ohledu více než liknavě – spoléhá, že. Kdo jiný by jim také koneckonců mohl pomoci budovat a posilovat právní stát a demokracii…
A v tom všem panu ministrovi pomáhá jeho nový rádce-poradce Miroslav Sklenář, bývalý šéf hradního protokolu a stávající manažer CEFC – firmy, jejíž dluhy převzal čínský státní konglomerát Citic Group. A není to náhodou bezpečnostní riziko, pane ministře?
Quid est veritas?