Nedávné oslavy 75. výročí vítězství sovětské armády ve Stalingradské bitvě, kterých jsem se přímo ve Volgogradu zúčastnil, byly vskutku impozantní a poskytly možnost zamyslet se nejen nad aktuálním děním, pokud jde o vztahy hlavně mezi Ruskem a Evropskou unií. Měl jsem příležitost mluvit ve Volgogradu s řadou pozoruhodných lidí.
Patřili mezi ně například starosta Kolína nad Rýnem (toto město má s Volgogradem dlouholeté družební vztahy), představitelé belgického Liège, bavorský zemský pověřenec pro Rusko pan Holtz a další. Bez výjimky jsme se shodli v tom, že lidé – mimo jisté politiky – už mají skutečně dost sankcí a černých listin, a chtějí se naopak sbližovat, porozumět si. V tomto ohledu má nezastupitelnou roli takzvaná lidová diplomacie, jejímž je právě Volgograd průkopníkem už od druhé světové války. Lidová diplomacie ve smyslu rozvoje vztahů mezi občany bez politických a jiných předsudků, ve které mohou (a také se tak snaží činit) hrát důležitou úlohu družební města.
Uvítal jsem proto, že o putovní výstavu fotografií Od Stalingradu do Prahy, jejímž jsem spoluautorem a spoluorganizátorem, je po Štrasburku, Berlíně, Bratislavě či Ostravě zájem i v dalších městech: v Paříži, Římě, Kolíně nad Rýnem a Liège. Ve dnech oslav 75. výročí byla tato výstava instalována ve volgogradském koncertním sále a zhlédl ji i ruský prezident.
A v souvislosti s lidovou diplomacií bych chtěl tlumočit ještě jeden postřeh: domnívám se, že velký potenciál přátelských vztahů má v tomto směru nejen Česká republika ve Slovinsku. Také jeho hlavní město Lublaň má o výstavu Od Stalingradu do Prahy (v modifikované podobě) zájem. Představitelé slovinské metropole se vůči protiruské propagandě a protiruským sankcím vyjadřovali velmi kriticky.