V únoru tohoto roku proběhla v Mnichově už tradiční takzvaná Bezpečnostní konference, které se jako vždy zúčastnili přední politikové a experti z celého světa. Ale jen jeden z nich připomněl, že »dnes, za situace, kdy mezinárodní vztahy doznávají fundamentálních změn, přičemž je stále ještě diskutováno o tezi ,konec dějin´, bychom měli vzpomenout na to, co se přihodilo v nikoli příliš vzdálené minulosti (…) Před osmdesáti lety, v roce 1938, bylo zde dojednáno rozdělení Československa, což se stalo předehrou druhé světové války. Později se na Norimberském procesu proti hlavním válečným zločincům pokoušeli vůdcové ,třetí říše´ ospravedlnit mnichovské spiknutí tím, že jejich cílem bylo ,vytlačit Rusko z Evropy´, jak se mimo jiných vyjádřil polní maršál Wilhelm Keitel«. Tato slova pronesl ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, který dále konstatoval, že »v mnichovské tragédii se odrážejí bolestné symptomy oné epochy, mezi nimi víra ve vlastní neomylnost, sebeizolace, vzájemná nedůvěra, spoléhání na zřízení ,cordon sanitaire´ a nárazníkových zón, jakož i otevřené vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Tyto vzpomínky jsou zvláště alarmující, pomyslíme-li na pokusy zkreslovat historickou pravdu o druhé světové válce včetně snah rehabilitovat některé nacisty a jejich pomahače, jak se to děje v některých zemích Evropské unie«.
Mnichovskému diktátu předcházela ozbrojená agrese Německa proti Československé republice, jejímiž vykonavateli byli tzv. sudetští Němci. Jejich teroristické řádění v pohraničí mělo být nátlakem na vlády Velké Británie a Francie, aby konečně zasáhly proti »utrpení Němců žijících v ČSR« v Hitlerových intencích. Poté, co v první polovině září 1938 ztroskotal pokus henleinovců o protistátní puč, Sudetoněmecká strana byla zakázána a její vůdcové zbaběle uprchli do Německa, rozhodl Hitler o vytvoření ozbrojeného paravojenského tzv. Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (Freikorpsu) z řad sudetských Němců. V čele Freikorpsu stanul formálně Henlein, jeho zástupcem byl K. H. Frank. Datem oficiálního vzniku Freikorpsu bylo 17. září 1938. Jeho členové (na některých místech dokonce posíleni jednotkami SS!) pronikali na území ČSR, kde se dopouštěli teroristických a sabotážních akcí, při kterých zavraždili 110 československých občanů (četníků, finančníků, vojáků a německých antifašistů), nejméně 50 jich zranili a 2029 odvlekli do Německa. Materiální škody způsobené Freikorpsem byly obrovské.
Na základě dotazu britského ministerstva zahraničí sdělila čs. exilová vláda dne 28. února 1944 oficiální nótou britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci, že Československo je ve válečném stavu s Německem právě od 17. září 1938, tedy »ode dne, kdy byly vytvořeny jednotky Sudetendeutsches Freikorps, které z německého území útočily na území Československa a napadaly jeho objekt a instituce. Tím začaly akty agrese proti Československu«. Ústavní soud ČR potvrdil ve svém nálezu č. ÚS 307/1997, že »dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření ,Sudetoněmeckého svobodného sboru´(Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadli na československé území ozbrojeni německými zbraněmi«.
Československo tak bylo ve válečném stavu s Německem jako první stát světa a Češi, Slováci a demokratičtí Němci se jako první v Evropě postavili nacistům se zbraní v ruce. Ti, kteří tehdy v bojích s nacisty padli, byli vlastně prvními oběťmi druhé světové války. Čest jejich památce!