Že v této podobě nemá Evropská unie šanci přežít, říkají mnozí a já se s tímto názorem plně ztotožňuji.
Aktuálně se takto vyjádřil také významný německý politik a bývalý člen a místopředseda Evropské komise Günter Verheugen. Připomenu, že Verheugen se, pokud jde o německou politiku, zprvu výrazně angažoval v liberální Svobodné demokratické straně (FDP), kde se v roce 1978 stal jejím generálním tajemníkem. Po rozpadu koalice SPD/FDP přešel do SPD, v roce 1999 byl za tuto stranu zvolen do spolkového sněmu, ale ještě toho roku převzal funkci jednoho z členů Evropské komise. V letech 2004-10 Verheugen působil jako komisař pro průmysl a podnikání, a také jako místopředseda Komise.
Současná Verheugenova kritika stavu EU je neoddělitelná od jeho kritického pohledu na německou politiku. Hlavní politické proudy v SRN podle něj nechtějí vidět to, že Německo má, pokud jde o dnešní stav EU, značnou, ne-li hlavní, míru odpovědnosti, a to kvůli politicky a ekonomicky zcela nesmyslnému setrvávání na pravidlech, která byla přijata kdysi za úplně jiných předpokladů a podmínek, ale také podle mylných představ… Berlín nese podle Verheugena odpovědnost také za sociální propady a obrovské finanční problémy jihoevropských zemí, což způsobilo tvrdé prosazování finančně politických dogmat berlínské politiky.
Günter Verheugen rovněž kritizoval spolkovou vládu za to, že postupovala samostatně, bez souhlasu EU, v migrační politice, což bylo (a je) fatální a vyvolalo to velký odpor členských států proti Německu. »Faktem je, že proti vůli a proti zájmům Německa nelze v EU prosadit nic podstatného,« konstatoval Verheugen. »Všichni minulí spolkoví kancléři měli snahu hledat jakousi evropskou rovnováhu, ale dnes Berlín jedná podle hesla ‚Ten, kdo platí muziku, rozhoduje.’«
Pokud jde o samotnou EU, Verheugen potvrzuje její značný tzv. demokratický deficit, který se projevuje také tím, že bruselský úřednický aparát vyvíjí své vlastní zájmy, a to bez kontroly parlamentu. K nutným reformám EU patří změna celého systému ve smyslu jeho plné demokratické kontroly, což Verheugen chápe jako rozhodující předpoklad opravdové společné politiky.
Evropský parlament musí mít plná práva odpovídající charakteru tohoto orgánu a Radu ministrů je třeba přeměnit v druhou komoru parlamentu, v jakýsi druh Senátu, představující federální prvek v EU. Pokud jde o Evropskou radu, tedy hlavní rozhodovací orgán EU, bylo by naivní se domnívat, že šéfové států a vlád, kteří v ní zasedají, jsou všichni prodchnuti myšlenkou dělat pro EU jen to nejlepší. Není to pravda. Jsou prodchnuti jen myšlenkou na své opětovné zvolení, čehož mohou dosáhnout jen doma. A to vede k tomu, že právě tam, kde by měly být určovány strategické cíle EU, jsou nejvýrazněji prosazovány národní zájmy.
Takže zpátky k titulku: V této podobě nemá EU šanci přežít…